O dlouhodobém cestování s Alešem z Photo and Traveling

Aleš Tvrdý získal titul Bloger roku v kategorii cestování dva roky po sobě. S přítelkyní Julkou momentálně poznává Asii a na cesty si vydělává online. Aleš nám něco prozradil o životě na cestách a také o jeho úspěšném blogu Photo and Traveling. Tento rozhovor však přichází s upozorněním. Může se stát, že si sbalíte kufry a vyrazíte na cesty.

Jak ses dostal na cesty?

Myslím, že už od odmalička mě zajímalo, co se děje kolem mě. Spolu se zvědavostí rostla i moje chuť po poznání a po dobrodružství. Velmi velkou měrou se o to přičinilo i mé okolí, protože jsem měl kamarády, se kterými jsme snili o tom, jak budeme objevovat spolu svět, když budeme větší. Dokonce jsme si spolu se dvěma nejlepšími kámoši z dětství založili v bance účet a tam jsme pravidelně každý měsíc odkládali své peníze. Mělo to být na nějakou cestu. Už si nepamatuji přesně kam, ale nejeli jsme tam. Všichni jsme si našli přítelkyně a tak jsme za naspořené peníze vzali naše tehdejší lásky na společný výlet do Paříže. Po návratu jsme zjistili, že to není vůbec složité (myslím cestování, ne vztahy se ženami), a od té doby se cestování nemůžeme nabažit.

Cestuješ sólo nebo s přítelkyní, přáteli?

Na svých cestách jsem už byl s přáteli, přítelkyní, ale i sám. Rovněž jsem cestoval už i tak, že jsem nevěděl, s kým pojedu a na letišti nás společně seznámili a vyrazilo se. Každý z těch způsobů má své kouzlo a má něco do sebe. Vše je o přístupu. Mnoho výhod, ale i nevýhod, se dá najít na každém jednom způsobu.

Poslední cesty jsem však absolvoval zejména s mou přítelkyní a také na další výlety plánujeme jet společně.

Aleš a Julka a hora Fuji
Aleš s přítelkyní Julkou poznávají svět, v pozadí hora Fuji.
Kolik zemí jsi navštívil?

Přesně z hlavy jsem to věru nevěděl a musel jsem to spočítat 🙂 . Zemí, do kterých se mi podařilo nahlédnout, je k dnešnímu dni 41. Je příjemné vidět mnoho kultur a rozmanitostí, neboť každá z nich je jedinečná a úžasná zároveň. Nedělám to však kvůli tomu, abych se hnal za co největším číslem. Myslím, že to by byla škoda. Cestování má pro mě mnohem větší a zejména hlubší význam.

Je to pro mě obrovská a asi i největší škola života. Na cestách se toho dá naučit skutečně mnoho. Nejen o dané zemi ale především o sobě. Úcta, láska, pokora, ohled, respekt, porozumění a mnoho dalších, pro někoho maličkosti a pro někoho nikdy nedosažitelné milníky.

Tvoje nejoblíbenější místo?

Na světě je velmi mnoho míst, která mě doslova přirostla k srdci. Často se mi stává, že nějaká náhodná situace mi připomene v hlavě nějaké takové místo a já si vzpomenu, jak krásně tam bylo, co všechno jsem tam zažil. Tehdy to řeknu Julce a spolu si na to s úsměvy na tvářích s radostí zavzpomínáme. Nicméně hodně krát se mi stává i to, že jsem na nějakém místě bez ní. Tehdy jí jen řeknu, jak moc rád bych ji tam jednou, někdy vzal, abychom to zažili spolu.

Je skvělé mít taková krásná místa, ale podle mě to není to nejdůležitější. To na čem záleží, je, s kým tam jsem. Protože můžu stát i na vrcholu Mt. Everestu, ale nikdy nebudu mít z toho takovou radost sám, jako když tam budu s někým, s kým mohu své pocity, svou radost a lásku k světu společně sdílet.

Místo, které tě zklamalo, a už bys tam nejel?

U této otázky jsem se na značnou chvíli zastavil a zamýšlel se. Pokud bych zde napsal, že takové místo nemám, tak by mě moji kamarádi, krátce poté jak by si to přečetli, přímo „sežrali“. Všichni totiž vědí, že nemám rád italský Milán. Nevím proč, ale prostě se mi tam kromě fotbalového stadionu San Siro nic nelíbilo. Tím však nechci nikoho odradit od návštěvy města módy. Je to jen můj názor a můj pohled. Určitě je velmi mnoho lidí, kteří si Milán zamilují.

Gibraltar a pózující opice.
Gibraltar a pózující opice.

Jaké země máš ještě na svém „bucket list-u“?

No, tak tento seznam je pořádně dlouhý 🙂 . Na světě je tak mnoho krásných a jedinečných míst, která bych chtěl navštívit, že bych na to potřeboval minimálně 7 životů, abych stihnul alespoň polovinu.

Abych však odpověděl na otázku, tak rád bych zavítal do Oceánie, na Zanzibar a do Botswany.

Má cestování i nějaké nevýhody?

Každá mince má dvě strany a bylo by zcela naivní myslet si opak. Jak jsem již zmiňoval, tak důležitý je postoj k věci a pohled na ni. Člověk pokud chce, tak dokáže najít chybu i na nejdokonalejší věci na světě. Někomu může přijít jako nepřípustné cestovat s těžkým batohem na zádech a tlačit se někde v přeplněném autobuse. Další si neumí představit spát v jednom pokoji s 20 cizími lidmi, kteří se neznají. Netvrdím, že já potom přímo prahnu, ale vždy se soustředím na to, proč to dělám. Snažím se najít nějaký skrytý nebo hlubší význam a hned je to o něco jednodušší 🙂 .

Nechal ses někdy na cestách oklamat podvodníky?

Toto se pravidelně stává zejména v zemích, kde je jazyková bariéra. Mnohokrát nás určitě někdo oškubal a dosud o tom ani nevíme. Mnoho obchodů nebo stánků křížem krážem po celém světě nemá cenovky. Takže zjištění skutečné ceny toho co jsem chtěl koupit, je podobná otázka, jako i ta, zda je ve vesmíru další život. Když o tom nevím, tak mě to netankuje. Nicméně z duše nesnáším, pokud mi někdo do očí evidentně lže. Tehdy jde stranou slušnost i diplomacie a bráním si, co je moje. Samozřejmě s maximální opatrností, protože není třeba pokoušet, a obzvláště když jsem tisíce km od domova.

Které zážitky byly pro tebe nejsilnější?

Miluji cestování a vše, co je s ním spojeno. Nicméně nejsilnější zážitky jsou pro mě ty, o kterých dlouhodobě sním. Nejednou se mi stalo, že jsem měl štěstím slzy na krajíčku. Někdy je to až takové, že ani nechci věřit vlastním očím. Naposledy se to stalo v Japonsku. Už dlouho jsem chtěl vidět na vlastní oči horu Fuji. Z různých dokumentů a obrázků na internetu jsem ji měl dokonale zmapovanou. Když jsme se však dopravili do města Kawaguchiko, na které Fuji vrhá každý den svůj stín, byl jsem jako v transu. Neuměl jsem se na ni vynadívat a místy jsem měl pocit, jakoby sledovala i ona mě 🙂 .

východ slunce, Tainan
K cestování patří i nezapomenutelné východy slunce. Tento pohled je z Tainanu.

Které momenty byly zase nejtěžší?

Nejtěžší momenty jsou ty, které se mi v hlavě spojují s nějakou křivdou nebo nespravedlností. To je bohužel velmi často v zemích, které ještě nejsou dost rozvinuté. Mnohdy jsem tam viděl, jak děti na ulici pracují, a je jedno, jestli je den nebo noc. Věřím, že každý jsme si strůjcem vlastního štěstí, ale v tomto případě to podle mě neplatí.

Je mi to nesmírně líto, když vidím, jak se malé děti místo hry a zábavy na ulici předbíhají v tom, které vydělá co nejvíce. Děti by se měly bavit, hrát a vzdělávat. Práce jim neuteče, když budou starší. No zřejmě to není tak jednoduché, jak bych chtěl.

Která kultura ti byla nejbližší a která nejšílenější?

V každé kultuře se najde něco, co mě zaujme, ale také něco nad čím se pozastavím. Například se mi velmi líbil život v Karibiku. Taková na oko pohodička, flákání se. Jak nám prozradil jeden Čech, který sem přijel před dvaceti lety na služebku a už se nikdy nevrátil, tak on tu chce zůstat také hlavně kvůli tomuto způsobu života. Jak sám řekl: „Slunce zde svítí celý rok, takže nezmrznu a potraviny rostou kdekoli na stromech, takže ani hlady nezemřu.“ Když k tomu připočtu ještě i tu krásnou přírodu, tak je to opravdu paráda. Ale neumím si představit něco vyřizovat na úřadech. To je hotový blázinec.

Naše poslední zahraniční cesta byla po Japonsku. Vrátil jsem se odtud doslova a do písmene ohromený. Jednak vším tím, co se nám tam podařilo zažít. Ale prvenství je zejména v kultuře. Způsob jakým žijí Japonci, jsem neviděl ještě asi nikde na světě. Absolutní pokora, přívětivost a přátelství jsou podle mě slova, která jsou synonymem pro tuto zemi.

Jaké nejzajímavější jídlo jsi ochutnal?

Vždy, když přijedu do nějaké země, tak se snažím ochutnat domácí dobroty. Někdy si na nich opravdu velmi pochutnám a někdy ani ne a jindy jsou to opravdu zajímavé pokrmy. Například v Peru jsme si objednali „Cuy“ a za chvíli před námi leželo pečené morče. Na Tchaj-wanu jsme zkusili, jak chutná polévka z hada ale i hadí krev (z ní jsem se skoro pozvracel).

Taiwan má ještě jednu domácí lahůdku, která stojí za zmínku. Je to jídlo, které se jmenuje „Čou-tou-fu“ v překladu to znamená „smradlavé tofu“ a ten překlad je více než doslovný. Když jsme vůni toho jídla ucítili poprvé, tak jsme mysleli, že jsme u nějakého páchnoucího kanálu. Omyl. Byla to „vůně“ jídla. Nicméně chuť je zcela jiná a dnes si ho sami koupíme a rádi si na něm pochutnáme.

Cestuješ dlouhodobě. Jak si financuješ svoje cestování?

Od začátku jsem si své cesty platil z vlastní kapsy. Neutrácel jsem za víkendové pařby, odpustil jsem si nakupování oblečení a dalších zbytečností, a když jsem měl nějaký svátek, tak jsem nejbližším řekl, že nejvíc mě potěší letenka nebo peníze, za které si koupím nějaký výlet. To všechno platí stále i nyní. K tomu však přibylo i to, že na některé cesty mě pozvou a já pak o nich napíšu nějaký článek na svůj blog.

A jak bych poradil čtenářům? Není třeba to dělat s tím, že se na tom „nabalím“. Je třeba jít do toho s láskou radostí. Výsledky se dostaví. Je třeba být vytrvalý a trpělivý.

Photo traveling a digitální nomád
Aleš je digitální nomád. Na život si vydělává přes internet.
Jaká je konkurence mezi cestovatelskými blogery?

Jsem velmi rád, že padla i tato otázka. Myslím si, že mnoho lidí si plete pojem konkurence a nepřítel. Podle mě je konkurent někdo, od koho se můžu učit, někdo koho mohu požádat o radu nebo pomoc. Rovněž by to mělo být i naopak.

Abych však odpověděl na otázku, tak podle mě jsou na Slovensku desítky skvělých travel blogerů a vlogerů. Každý z nás má něco jedinečného. Něco, co ten druhý nemá a tím se odlišuje. Někdo má „Shakespearovské“ pero, někdo dech beroucí fotografie. Další má nadčasový design webu, někdo promakané SEO. Nebo je někdo chladnokrevný vyznavač extrémních sportů v přírodě, atd, atd… Tito všichni jsou i moje konkurence, protože se od nich můžu učit i já.

Pokud to však dělá někdo jen proto, aby byl lepší než jiní, aby byl známý nebo upoutal pozornost, tak to podle mě nemá cenu.

Co ti blogování přineslo?

Blogování mi toho zřejmě dalo víc, než si myslím. Prostřednictvím toho dokážu reprodukovat své znalosti, zkušenosti a pocity ze svých cest do většího okruhu svého okolí. Lidé někdy potřebují tzv. nakopnout. Určitě i při cestování. Mnozí se bojí, mají předsudky nebo je odrazuje okolí. Snažím se je povzbudit k tomu, aby následovali své sny. Pokud si byť jen jeden člověk, který přečetl alespoň jeden můj článek, nebo slyšel jednu přednášku, řekne: „Když to dokázal on, tak určitě i já“, budu to považovat za výhru.

Rovněž mi blogování přineslo odpověď na to, jestli dělám svou práci dobře. Každý to asi pozná, když občas přijdou ty myšlenky, v nichž bloudí otázky typu: dělám to dobře? mám pokračovat? stojí to za to? … Odpověď na tyto otázky se mi dostala vícekrát. Mám vždy nesmírnou radost, když mi někdo napíše nebo řekne, že se mu moje práce líbí. Tehdy mám doslovné delirium spokojenosti.

Na Slovensku byly již dva ročníky soutěže o nejlepšího bloggera roku. Obou ročníků jsem se zúčastnil i já v kategorii cestování. Ani si asi neumíte představit, jakou nesmírnou radost jsem měl, když v obou ročnících vyhlásili můj blog na prvním místě. Možná si někdo bude myslet, že přeháním, ale pro mě to byl takový pocit, jako kdybych ve finále olympiády v ledním hokeji vstřelil vítězný gól v prodloužení.

Co bys dnes udělal jinak?

Asi nic. Všechno zlé je i pro něco dobré. Udělal jsem i mnoho kroků, kterých jsem později litoval. Pokud bych se jim vyhnul, tak bych se neměl z čeho poučit a možná bych tu samou chybu udělal tak či tak, ale možná v horší situaci. Proto beru na vědomí své špatné zkušenosti, nepopírám je a snažím se z nich poučit co nejvíce.

Jaké máš plány do budoucnosti?

Momentálně žijeme s přítelkyní Julkou na Tchaj-wanu. Plán je zůstat zde ještě zhruba rok a pak se uvidí. Do té doby chceme cestovat po okolních zemích, protože je to více než ideální příležitost to tady prozkoumat 🙂 .

Co bys poradil lidem, kteří zvažují podobný životní styl?

V první řadě by asi měli vědět, že můj život není jen o cestování a popíjení exotického nápoje na pláži s bílým pískem. Stejně tak, jako oni, tak i já musím shánět peníze, musím ráno vstát a jít do obchodu, zaplatit za bydlení, telefon, internet atd. Nicméně, tyto „aktivity“ se dají provádět i na příjemnějších místech, než například z domu rodičů.

Každopádně, pokud to chce někdo zkusit, tak by se měl do toho pustit. Protože pokud to nikdy neudělá, tak nikdy nebude vědět, jestli to pro něj opravdu je nebo ne.

A na závěr, jakou nejhorší cestovatelskou radu jsi dostal?

„Ten pes nekouše“ 🙂 🙂 🙂 .

  • Komentáře
  • Podobné články
0
Novinky Zajímavosti

Nejbizarnější místa na světě

0
Dovolená Dovolená v zimě Exotika Novinky

Za exotikou v zimě? Inspirujte se!

0
Česká republika Slovensko Zahraničí

Hudební festivaly kolem nás

Navigácia

Magazíny