Lidé často mluví o tom, jak moc by chtěli cestovat po světě. Když se jich zeptáte, co jim v tom brání, většinou odpovídají, že na to nemají dost peněz. Emanuele je však perfektním příkladem cestovatele, který na cestách neutratí téměř nic. Věřte či ne, nikdy nehladověl. Řekl nám o svých cestách, stopování, stanování v divočině a také o prohledávání kontejnerů.
Procestoval jsi toho už dost. Jak dlouho už cestuješ? Které země jsi navštívil?
Cestovat jsem začal před dvěma lety, nejprve jen sporadicky, ale poslední rok jsem na cestách bez přestávky. Navštívil jsem Spojené státy, Řecko, Portugalsko, Anglii, Makedonii, Srbsko, Maďarsko, Slovensko, Českou republiku, Německo, Polsko, Rakousko, Bulharsko, Švédsko, Norsko a velkou část mé rodné Itálie.
Všechno stopem?
Během minulého roku ano, kromě několika letů přes Atlantický oceán. Stopoval jsem téměř 27 000 kilometrů po zemi a pár stovek lodí, když jsem byl v Norsku.
Ve které zemi se ti stopovalo nejlépe a ve které nejhůře?
Polsko, Norsko a Spojené státy byly nejlehčí, zatímco Švédsko bylo jednoznačně nejhorší. Lidé si tam většinou nikoho nevšímají. Většina těch, kteří mě svezli, byli imigranti.
Při cestování máš velmi nízký rozpočet. Kolik přibližně utratíš? Nebo cestuješ úplně bez peněz?
Když se podíváme na minulý rok, když jsem nepřetržitě cestoval, nejvíce peněz jsem utratil během prvních devíti měsíců. Ostatní tři jsem neutratil téměř nic. Celý čas jsem stopoval a stanoval, takže jsem peníze utrácel jen za jídlo a to stálo zhruba pět dolarů denně. To jsem si lehce vydělal hraním na ulici na ukulele. Když jsem ze Spojených států přiletěl do Norska, naučil jsem se prohledávat kontejnery (dumpster diving) a peníze jsem téměř úplně přestal používat. Jasně, občas jsem si něco koupil (díky ukulele), ale na peníze jsem nebyl odkázaný.
Řekni mi víc o prohledávání kontejnerů. Jak jsi s tím začal? Existují nějaké tipy a triky jak najít jídlo?
Nejprve jsem jen slyšel o lidech, kteří si takto pravidelně hledali jídlo. Sám jsem to začal dělat až v Norsku. Můj hostitel, kluk z Česka, to dělal každý týden a jednou jsem se rozhodl jít s ním. Tam jsem získal první přímé zkušenosti. Vlastně se jen poohlédneš po kontejnerech kolem některých supermarketů, oblékneš si rukavice a začneš z nich vytahovat věci. Nevěřila bys, kolik dobrého jídla se tak dá najít. Někdy se moje radost velmi rychle změnila v paniku, protože jsem opravdu nevěděl, co mám s takovou spoustou jídla sám dělat. Musíš to všechno umýt, zabalit, odnést pryč a hlavně sníst předtím, než se to opravdu pokazí, protože to budeš muset zase vyhodit. Když tě kontejnery zklamou, mám jeden dobrý trik. Jednoduše vejdi do obchodu těsně před závíračkou a zeptej se zaměstnanců, zda nemají jídlo, které chtějí dnes vyhodit. Často to funguje!
Stalo se ti někdy, že jsi na cestě měl hlad nebo vždy najdeš dost jídla?
Nikdy. V Evropě a ve Spojených státech je v roce 2016 téměř nemožné hladovět. Jídlo je všude. Musíš ho jen najít.
Co byl tvůj největší úlovek?
Jednou v Norsku v malé vesničce na severu země. Neměl jsem peníze a jídlo jen na ten večer, na ráno už nic. Vešel jsem do obchodu a dostal jsem TŘICET bochníků čerstvého chleba. Všechny by je vyhodili.
Co ses naučil na cestách?
Nespočet věcí. Nejdůležitější je, že lidi nesmíme soudit podle vzezření. Zní to jako klišé, ale je to pravda. Jednou jsem se zasekl na hranici mezi Řeckem a Makedonií. Více než čtyři hodiny jsem se marně snažil najít někoho, kdo by mě odvezl. Pak jsem si uvědomil, že jsem se nikdy nezeptal lidí, kteří se mi zdáli nedůvěryhodní. Rozhodl jsem se zariskovat a o pomoc jsem poprosil Albánce ve středním věku. Měl zvláštní nesouměrnou tvář a vypadal jako člověk, kterému by se většina z nás vyhnula. Právě on mi ochotně pomohl a dokonce to byl přátelský chlapík. Velmi mě to potěšilo.
Jsi cestovatel a vidíš každodenní realitu různých zemí. Ovlivnilo cestování tvůj pohled na život?
Nyní se na sebe dívám jako z vesmíru. Nepovažuji se za člena organizované společnosti, v níž každý hraje určitou roli. Jsem svobodný živý tvor, který dostal šanci žít nějaký čas na Zemi, jedné z nekonečného množství planet ve vesmíru. Podle tohoto vidění světa je vše, co nutně nepotřebujeme na přežití, jen náš výmysl. Když takto přemýšlíš, všechny hranice, vlády a zákony pro tebe přestanou mít takový význam, jako pro běžné lidi. Jsem jako pes, který se ráno vzbudí, najde si něco k jídlu a nějakou společnost a večer jde zase spát. Psovi je jedno, jestli je na něčím soukromém pozemku nebo zda přechází přes silnici mimo přechodu. Je mu jedno, kolik je hodin. Přesně tak mám i já svobodu jít kamkoli chci bez závazků a žít tak, jak se to odvíjí moment po momentu. Co když se někomu nelíbí, že jsem si někde postavil stan? Kdo je ten někdo, prezident nebo kolemjdoucí, aby mi bral mé právo na spánek? Kdo říká, že potřebujeme práci a dům, kde budeme spát? Kdo je prezident, aby vymýšlel zákony? Prezidentům dáváme tu moc my, bez nás ji ztratí. Kdo říká, že pozemek je soukromý a nikdo kromě majitele na něj nemůže vstoupit? Tímto nechci podporovat anarchii, chci jen odstranit všechny psychické zábrany, které máme od narození. Můžeme si dělat, co chceme, dokud tím nikomu ani ničemu neublížíme.
Lidé, kteří dlouho cestují, se stávají více spirituální a cítí, že se prohlubuje jejich víra v Boha, vesmír nebo nějakou jinou vyšší sílu. Co ty?
Věřím v přírodu. Příroda nás sem všechny dala a vezme si nás všechny zpět. Za patnáct milionů let po lidech na Zemi nezůstane ani stopa. Všechno to znečištění a klimatické změny, které jsme způsobili, se z toho hlediska zdají nepodstatné. Často jsem byl ve stresu ze zmenšujících se ledovců a ze znečištění, ale pak jsem si uvědomil, že příroda si nakonec obnoví rovnováhu. Oběťmi toho, co děláme, jsme jen my. Přírodu to neovlivní.
Cestuješ už dlouho. Má dlouhodobé cestování nějaké nevýhody?
Jasně, že má. Tvé tělo stále pracuje a unavuje se. Stopuješ, mnoho chodíš, hledáš jídlo, každou noc spíš ve stanu… To vše tě dokáže za týden nebo dva rychle unavit. Pak můžeš buď cestovat pomalejším tempem, nebo si s sebou vzít nějaké peníze na jídlo a ubytovny. Když se nemusíš zabývat stanováním a kontejnery, máš mnohem více energie. Kromě toho nejsi téměř nikdy sama. S lidmi si povídáš, když tě někam vezou nebo když u nich přespáváš a nemáš svůj vlastní byt. Stále se musíš přizpůsobovat programu někoho jiného, proto někdy potřebuješ čas sama na sebe. Já si někde postavím stan, ubezpečím se, že mám dost jídla a dovolím své duši odpočinout.
Vyměnil bys život na cestách za život doma?
Ne. Už jsem si párkrát zkoušel najít práci a někde se zabydlet. Stále mě lákala stabilita takového životního stylu, ale nadšení vyprchalo asi po dvou týdnech. Patřím na cesty. Někdy v budoucnu bych si ale rád opatřil karavan nebo loďku. Tak bych pro sebe měl domov a zároveň mohl cestovat, kdy a kam chci.
Co byl nejsilnější moment na tvojí cestě?
Uf, to nevím. Samotné cestování bez peněz je velmi intenzivní zážitek. Celá cesta přes Spojené státy až po Nordkapp v Norsku byla plná silných zážitků, nedají se uspořádat.
Potkáváš lidi z různých zemí a kultur. Je lidstvo bez naděje nebo se ještě dají najít lidé, kteří ti pomohou?
Lidstvo vůbec není ztraceno. Na světě je mnohem více dobrých, štědrých a srdečných lidí, než špatných, ale o těch dobrých se ve zprávách často nemluví. Nikdo netočí reportáže o laskavých činech, proto máme pocit, že lidstvo nemá naději. Na mé cestě mě lidé zavezli i dál, než sami jeli, nabídli mi jídlo nebo mě pozvali na noc. Někdy mi i nabízeli peníze. Někteří mi řekli, že se díky mně usmáli nebo že díky mně mají zase trochu lepší názor na lidstvo. Věřím, že lidé s pozitivní energií k sobě přitahují další pozitivní lidi a odhánějí ty negativní.
Ke které kultuře jsi měl nejblíže? Cítil jsi někdy, že nikam nepatříš?
Nejbližší mi byla kultura venkovské Ameriky. Amerika je sice plná kapitalismu a lidé se orientují na zisk, stále víc a víc lidí se k této kultuře obrací zády a jdou za samostatností. Začíná se to dít i v Evropě, ale v Americe je výhodou množství odlehlých a neobydlených míst. Takto ztracený v divočině má člověk pocit, že život je jen o něm a o okolní přírodě.
Co na tvoje cestování říká rodina? Nebojí se o tebe?
Moje rodina se o mě a mou bezpečnost příliš nebojí, ale nelíbí se jí můj způsob života. Nikdy mi v tom nikdo nebránil, ale ani mě nikdy nepodporoval. Jsou většinou nestranní, hlavně máma, ale vím, že pro mě chtějí jen to nejlepší a bojí se, že takto v životě neuspěji. Je to jen o tom, že na život máme různé pohledy.
Co dále se životem?
Budu dále cestovat. Mám spoustu nápadů, ale nyní je ještě brzy a nemohu je realizovat. Zatím chci byt svobodný a zkoumat svět, ve kterém žijeme. Příští podzim začnu kanál na YouTube, aby se více lidí seznámilo s alternativními životními styly. Příští rok bych chtěl letět do Spojených států a stopovat do Kanady a na Aljašku a navštívit zázračný autobus Christophera McCandlesse.
