Kateřina Karásková je spisovatelka, cestovatelka a umělkyně. Několik let strávila cestováním po zemích, v nichž jsou za slabší pohlaví považováni muži. Z těchto cest vznikl ilustrovaný cestopis s názvem „Kde ženy vládní“ a v současnosti o knize a zemích s matriarch přednáší v České republice a míří i na Slovensko.
Co tě přivedlo k cestování?
Během studií práv v Praze jsem zjistila, že mě poznávání cizích zemí baví nějak víc než biflování paragrafů. Každé prázdniny jsem trávila někde v cizině prací a cestováním: hlídala jsem děti v Anglii a v Irsku, sklízela melouny u Mrtvého moře v Izraeli či stopovala na španělských silnicích. Po dokončení školy jsem vyrazila do USA, vydělala si a rok strávila na cestách po střední Americe. V Guatemale jsem potkala i svého životního partnera Simona, anglického malíře. Dva měsíce jsme spolu cestovali po Guatemale, Hondurasu a Nikaragui. A já v něm našla skutečnou inspiraci. Začala jsem s ním malovat, poznávat dobrodružství mimo turistické trasy a vlastně úplně jiný styl života – ukázal mi, že člověk by měl vždy dělat to, co ho baví. Vždycky se to dá nějak zařídit, ať si kdo chce, říká, co chce.
Mým snem se stalo dlouhodobé poznávání cizích zemí, hledání inspirace k malování v přírodě, lidech i v jiných kulturách. Postupně jsem dospěla k tomu, že chci najít práci v rozvojové a humanitární oblasti. Nejdříve jsem dobrovolničila v Guatemale na lidskoprávním projektu mezinárodního doprovodu. Pak jsem na několik let zakotvila v Ugandě a v Keni. Připravovala jsem provoz Česko-slovensko-ugandské nemocnice, vedla Adopce na dálku a rozjížděla projekt modelových škol a dohlížela na zalesňovací a eko-zemědělské projekty. No, a mezitím jsem společně se Simonem hledala po světě kmeny, kde mají hlavní slovo ženy.
Jelikož se kromě cestování věnuješ i umění, inspirují tě v malbě věci, které zažiješ na cestách?
K malování mě přivedl až můj partner Simon, kterého jsem potkala právě při své první velké středoamerické cestě, na vrcholu mayské pyramidy v Guatemale. Začínala jsem s krajinami. Postupně přešla na lidi a portréty. A dle mých zkušeností, malování skutečně funguje – boří bariéry. Přijdu třeba na trh, rozložím plátno a barvy a začnu malovat. Lidé přicházeli, očumují, seznamují se, ti odvážnější (hlavně děti) se do tvorby sami zapojí. Vytvoří se dav, smějí se, pomlouvají, chválí, často mě mají za chudinku, která se snaží malovat, ale neumí to – což mají pravdu, protože i po těch letech působí moje malby nesmírně naivně. Díky tomu si ale i získám jejich důvěru. Většinou mě pak někdo pozve domů na čaj, povídání či nocleh. A hlavně malováním strávíte na místě či s lidmi opravdu hodně času, místo si zapamatujete i s detaily.
Co byla ta najbizardnejší věc, která se ti během tvých cest stala?
To bylo zřejmě okradení v Kostarice, kdy jsem při stopování přišla nejen o peníze, platební kartu, ale i o pas. Navíc se to stalo v pátek odpoledne. Musela jsem bez peněz přežít víkend a v pondělí se dostat na naši ambasádu v hlavním městě vzdálenou asi 100 km. Zachránil mě americký turista palestinského původu. Díky němu jsem víkend nakonec „přežila“ v pětihvězdičkovém hotelu s plnou penzí u moře. 🙂
Proč právě země, ve kterých mají ženy větší moc než muži?
První impuls přišel vlastně od mého přítele Simona. Vyprávěl mi o tom, že před lety narazil při svém putování po jihozápadní Číně na kmen Mosuo. Tvrdil, že tam fungoval matriarchát. Ženy vše vlastnily, měly v rodině hlavní slovo a praktikovaly volnou lásku. Přišlo mi to úžasné. Do té doby jsem znala jen země a kmeny, kde život řídili muži. Říkala jsem si, že takových společností musí přece ve světě existovat víc. A tak jsem si do Googlu zadala slovo „matriarchy“. „Mělas na mysli ‚patriarchy‘?“ zeptal se mě vyhledavač. To mě pobavilo a pobouřilo zároveň. Hned jsem začala vymýšlet projekt – procestovat místa, kde vládnou ženy – abych Google ukázala, jak se věci mají. 🙂
Člověk by měl vždy dělat to, co ho baví.
Postupně, mezi mými projekty v Africe, jsme navštívili Zapotéky z Tehuantepecké šíje v Mexiku, kmen Khásí na severovýchodě Indie, indonéské Minangkabuy, čínské Mosuy a keňské Samburky z vesnice Umoja. Všude jsme pobyli několik měsíců. Soustředili jsme se na malování místních lidí a povídání s nimi. Zaznamenávali jsme jejich příběhy a legendy. Nastudovali jsme si jejich dějiny a etnografii. Vše jsme nakonec shrnuli v naší kulturně-cestopisné knížce Kde ženy vládnou. Knihu a téma „ženských kmenů“ prezentuju od roku 2016 v zábavných přednáškách a putovních uměleckých výstavách po České republice a letos jsem se vydala i na Slovensko.
Vědí ženy v těchto zemích o termínu feminismus a o tom, co se pod ním myslí? Snažíš se do zemí, které navštívíš přinést osvětu o tom, jaká je situace v moderních zemích?
Feminismus tam moc neřeší. Vědí, že mají jedinečný společenský systém a jsou na to pyšní, jak ženy, tak i muži. Ženy se mi často zmiňovaly o tom, že by nemohly a nechtěly žít nikde jinde, protože by je tam muži ponižovali. Tato společenství jsou však modernější, než bychom asi čekali. Ženy mexických Zapotéků z Tehuantepecké šíje inspirovaly v minulosti spoustu cestovatelů, politiků i umělců, včetně slavné malířky Fridy Kahlo. Minangkabauové jsou považováni za nejvzdělanější a nejpodnikavější etnikum v celé Indonésii. Mosuové chytře využívají čínského turistického boomu a na svém matriarchátu vydělávají. A mužští aktivisté z kmene Khásí v Indii, kteří bojují za rovnoprávnost, se inspirují nejen indickou kulturou, jak by se dalo čekat, ale hlavně tou naší západní. Říkali nám, že chtějí nastolit patriarchát, aby byli konečně moderní jako jsme my v Evropě. To mě tedy docela šokovalo a snažila jsem se jim vysvětlit, že jsme se za posledních sto let v rovnoprávnosti pohlaví docela posunuli. Oni tomu ale stejně nevěřili.
Jaké země si ještě nestihla navštívit ale láká tě to tam?
To je těžká otázka. Zajímají mě australští Aboriginci, jejich tradice a umění. Matriarchát v Guinee Bissau. Ostrovy v Tichomoří, kde žijí nejtlustěji a nejšťastnější lidé na světě. Ale také třeba domorodí obyvatelé Bolívie.
Který kmen, kde vládnou ženy tě nejvíc inspiroval?
Inspirovala mě hned dvě etnika – v Mexiku a v Číně. Mexické Tehuány, ženy Zapotéků z Tehuantepecké šíje, mě uchvátily na první pohled. Vypadaly mohutněji než jejich muži. Objemné a majestátní – úplné Věstonické venuše. Tyhle ženy dominovaly rušným trhům i opulentním fiestám. Pyšně se oblékaly do pestrobarevných krojů, sekýrovaly svoje okolí a tvářily se, že mají muže na háku. Líbilo se mi, že už malé holčičky vychovávají k sebevědomí a pragmatismu. A víte, co je jejich mottem? Pamatuj na prastarý zákon přírody: V mohutnosti je síla! Štíhlost je znakem slabosti!! Muž z tebe musí mít strach!!!
To Mosuové z jihozápadní Číny na to šli jinak. Od nepaměti praktikují volnou lásku. Svoje vztahy nazývají trefně „navštěvující manželství“. Partnery si volí bez ohledu na rodinu, majetek či společenské postavení a uznávají jediné kritérium – vášnivou lásku. Muži své „manželky“ navštěvují výhradně v noci a před východem slunce se vracejí domů. Děti patří jen matkám. Od otců se nic neočekává. A když se vášeň vytratí? „Prostě vezmu věci, které si u mě manžel nechal – klobouk, kapesník, či cokoli jiného, a dám to přede dveře. To je pro něj jasné znamení – že dostal kopačky,“ vyprávěla mi mladá Mosujka.
A který kmen tě nejvíc překvapil?
Určitě národ Minangkaba na Sumatře, kterému se podařilo nemožné – skloubili matriarchát s islámem. Místní lidé si nadevše váží matek. Děti náleží do jejich klanů. Ctihodné matróny řídí rodiny, vlastní nemovitosti a důležitou roli hrají i v životě komunity. Dívky jsou povzbuzovány k tomu, aby studovaly, pracovaly a realizovaly se. Minangkabauové prostě stvořili muslimskou společnost, která očividně prospívá ženám, a nejen jim.
A nesmím zapomenout na indické Khásíy. Tam jsem si skutečně připadala jak v jiném světě. Za rovnoprávnost tady totiž bojují muži! Drobné Khásíjky na to rozhodně nevypadaly, ale doma skutečně vládly tvrdou rukou. Jak nám vysvětlil jeden mužský aktivista, diskriminace začíná už v porodnici. „Když se narodí dcera, jsou všichni nadšeni. U syna jen pokrčí rameny – co se dá dělat, je to dárek od boha, musíme ho přijmout.“ A ponižování tím rozhodně nekončí. Ubohý muž se musí se nastěhovat k rodině své ženy. Cítí se opuštěný a méněcenný. V podstatě jako chovný býk s jedinou povinností – plodit děti, nejlépe dcery.
Pokud vás kmeny, kde vládnou ženy zajímají více, mrkněte na moje stránky: http://www.katerinakaraskova.cz/.
