Stopovat se jen tak někdo neodváží. Tento způsob cestování vám však ušetří nemalé peníze a už samotná cesta k vysněné destinaci se stane obrovským dobrodružstvím. Vaši rodiče by byli asi raději, kdybyste tento rozhovor nečetli. Petra Hofereka, alias Hogyho, jsme se zeptali na jeho zážitky z cesty kolem světa stopem.
Jak a kdy jsi začal se stopováním poprvé?
Všechno to začalo tím, že jsem si četl blog jednoho stopaře o tom, co zažil během tří týdnů stopem po Balkáně. Když jsem se pár dní na to dozvěděl, že můj spolužák 5 let do školy v Bratislavě dojížděl z Prešova stopem, měl jsem obrovskou chuť to také zkusit.
První pokus dostopovat ze školy domů nedopadl úspěšně. Po dvou hodinách čekání na Zlatých pieskoch mi nikdo nezastavil a tak jsem to vzdal. Druhý pokus byl hned po skončení školy. S partou kamarádů jsem se vydal stopem do Paříže. Opět se dá považovat za neúspěch, že jsme tam nedorazili … ale za to jsme se dostali do Švédska. ? Ta přátelskost lidí, úžasné zážitky a lehkost bytí mě úplně pohltily. Také bylo skvělé, že dvoutýdenní výlet mě stál asi 20 – 30 €.
Dává Ti stopování i něco více než ušetřené peníze při cestování?
Stopování je podle mě v první řadě o kontaktu s lidmi. Navazuji nové známosti, dozvídám se velmi mnoho o životě v navštívené zemi a dostávám doporučení na zajímavá místa. Z dlouhodobého hlediska mi stopování dalo ohromně moc, protože jsem díky tomu získal větší sebevědomí a stal jsem se optimistou. Díky stopování je již samotná doprava do cílové destinace obrovským zážitkem – určitě lepší, než se nudit v přeplněném autobuse nebo vlaku. A když člověk nemá přesně nalinkovaný program, tak může souhlasit s různými pozváními od řidičů a zažít to, co běžný turista nikdy nezažije. Napsal jsem i článek o tom, co mi dalo cestování stopem.
V čem všem ses svezl?
Skoro ve všem, co se dá stopnout. ?
- Osobní auta (od rozpadlých, až po ty luxusní jako Jaguár či Porsche).
- Nákladní auta (různých rozměrů, včetně 52,5 metrových road trainů v Austrálii).
- Autobusy (samozřejmě zadarmo).
- Motorky (někdy jsme seděli tři na jedné motorce a i s mým velkým batohem).
- Jízdní kola (seděl jsem na nosiči s batohem na zádech).
- Lodě.
- Různé zvířaty tažené povozy.
- A různá neidentifikovatelná vozítka, kdy je jen motor připojený na prkno s kolečky. ?
Velmi často se mi hlavně v Asii stávalo, že jsem se vezl na vlečce nebo na střeše dopravních prostředků. V dešti to někdy není celkem příjemné…
Co všechno by měl člověk před prvním stopováním vědět?
Pokud chceš někoho stopnout, nejdůležitější je mít na tváři úsměv. Však kdo by ti zastavil, když se mračíš. Musíš si najít místo, kde může řidič bezpečně zastavit a kde tě bude dobře vidět. S tím souvisí i světlé oblečení či osvětlení, když se stmívá.
Neciť se provinile, že jezdíš bezplatně. Samozřejmě, pokud chceš, můžeš řidičizaplatit, ale i tak si to většina nevezme. ? Nestopuj jen pro to, aby ses dostal někam zdarma, ale proto, abys potkal super lidi. Stopování podle mě není využívání jiných, jak mi to tvrdí ti, co to nikdy nezkusili. Ty přece poskytuješ protihodnotu například tím, že si řidič může s tebou povídat. Něco nového se dozví, cesta najednou není tak nudná, jako kdyby jel sám, a hlavně je to pro něj i bezpečnější (neusne a dokonce i trochu zpomalí). Výsledkem je to, že mi řidiči říkají, že by byli rádi, kdyby bylo více stopařů na cestách, a dávají mi na sebe kontakt a dohadujeme se, kdy se opět chystají někam jet a že pojedeme opět spolu.
Když chceš cestovat na dlouhé vzdálenosti, musíš si dávat pozor, aby ses nenechal odvézt do velkého města, které je cestou … protože než se odtud dostaneš někam na výpadovku, tak ztratíš velmi mnoho času. Základ je zůstávat na benzínkách, nebo na hlavních silnicích, kde máš dobré místo na stopování. Při stopování na dlouhé vzdálenosti se vyplatí dělat si i stopařské tabulky. Ačkoli většina stopařů je píše fixy na karton, já používám voskovky a píšu na čtvrtky, které mám založené v euroobalech. Mohu tak stopovat i v dešti a používat stejnou tabulku mnohokrát, aniž by se ničila.
Na Slovensku stačí napsat dvojpísmenkovou značku města (stejnou, jaká je použita na SPZ) a stejná taktika funguje i v mnoha jiných zemích Evropy. Pokud jedu z Bratislavy do Liptovského Mikuláše, nejdříve ukazuji tabulku ZA, kam míří mnoho řidičů, v Žilině vytáhnu tabulku RK (Ružomberok) a až potom ukážu svou skutečnou cílovou destinaci LM.
Více rad je popsáno v článku Proč a jak stopovat.
Stopuješ i v noci?
Ano, pokud se chci někam rychle dostat a je dostatečný provoz, aby to dávalo smysl… Hlavně je třeba být na osvětleném místě. Pokud je to možné, v noci je nejlepší čekat na benzínce a oslovovat řidiče přímo.
Která země byla nejlepší a nejtěžší na stopování?
Asi v každé zemi jsem zažíval dny, kdy to šlo super a pak i takové, kdy to šlo hůř… Ale asi úplně nejlepší to bylo na Borneu. Výborná byla i Gruzie, Arménie a Kazachstán. Nejtěžší to bylo asi v Kambodži a Laosu. Jednak tam není mnoho dopravních prostředků a k tomu jazyková bariéra plus vysoké ceny, které místní od cizinců očekávají, dělá ze stopování v těchto končinách méně příjemnou zkušenost.
Nejbizarnější zážitky?
Zmokl jsem v poušti Taklamakan, a když jsem už neměl žádné peníze, našel jsem 301 čínský jüan.
V Kambodži jsem se ocitnul na týden trvajícím buddhistickém pohřbu, na což jsem přišel až před odjezdem, a to jsem tam byl celý den. Vůbec jsem nechápal, co se děje, proč se stále modlí a všechno je bílé.
V Kazachstánu jsem se stal středem pozornosti na velké muslimské svatbě a jeden místní mi stále trhal vousy, že to je pro štěstí svatebčanů… ?
Dost zajímavý zážitek byl i to, že řidiče kamionu v Bulharsku za volantem vystřídala moje spolucestující bez řidičáku na kamion. A pak i v Turecku ji hned další řidič kamionu nechal řídit cca 100 km.
Nejdelší čekání na auto?
Rekordně dlouhé čekání jsme měli uprostřed Austrálie. Jedním z důvodů byl i fakt, že jsme tam byli na Vánoce a tak byl provoz prakticky nulový. Jedno auto za hodinu, i to plné … nakonec jsme na benzínce odchytili řidiče obrovského 52,5 metrového road train a odvezli se s ním přes 1 000 kilometrů na předměstí Adelaide.
Dostal ses stopováním do nějakých složitých situací?
Například v západní Číně, když jsem stopoval při dokonalé jazykové bariéře .. jeden řidič mě dovezl i do jakéhosi zakázaného místa v poušti Taklamakan, za což mě chtěla policie zavřít. Po delším vysvětlování se mi podařilo vyváznout bez následků… ?
Podobné to bylo v Náhorním Karabachu, kde jsme navštívili zakázané vybombardované město Agdam. Policie zjišťovala, co jsme dělali v té oblasti a po převozu na policejní stanici nám kontrolovali fotoaparáty. Naštěstí jsme cestou tam stihli vyměnit paměťovou kartu a tak viděli jen fotky z úplně jiných míst.
Je podle tebe stopování bezpečné?
Přesto, že jsem prostopoval přes 120 000 kilometrů bez špatné zkušenosti, uvědomuji si, že stopování je risk. Největší nebezpečí spočívá v tom, že netuším, jaké má jezdecké schopnosti řidič, který mi právě zastavil. Na cestě se vždy něco může stát, a kdyby byl i dobrý řidič, nehodu může zavinit někdo jiný. Samozřejmě v úvahu připadá i nebezpečí, že by mě mohl chtít okrást, či snad cosi horšího. Proto vždy dříve, než nasednu do auta, prohodím pár slov s řidičem, z čehož se snažím posoudit co je to za člověka. Když z něho mám dobrý pocit, nasednu a jedeme. Zatím se mi asi jen jednou stalo, že jsem z někoho neměl dobrý pocit a tak jsem ho poslal pryč, aniž jsem nastoupil … možná to byl dobrý člověk, nevím. ?
Mnoho cestovatelů má doma vystresované rodiče. Jak tvoje dobrodružství snášeli vaši? Máš nějaké triky jak uklidnit rodiče?
No rodiče samozřejmě nebyli výjimkou, … ale drželi se. Vždycky jsem jim říkal jen o těch příjemných zážitcích a jakékoliv komplikace jsem si nechával pro sebe … Nejdůležitější bylo, aby ta část rodiny, která dělá kvůli všemu paniku, měla co nejméně informací. Takže babička například dlouho nevěděla, že jsem někam vycestoval a už vůbec ne, že jsem jel stopem.
Jak řešíš hygienu na cestách?
Aspoň jednou za měsíc se snažím někde osprchovat. Žertuji. ? Jelikož v mnoha zemích, kam jsem cestoval, se člověk prakticky 24 hodin denně potí, dříve než jdu spát, tak se vždy umyji – jinak by mi strašně smrděl spacák. Obvykle se dá umýt například na toaletě benzínky. V Asii se používají převážně “turecké” záchody, které jsou na toto velmi dobré, protože na pravé straně je obyčejně vodovodní kohoutek. Tuto vodu používají místní na umytí zadku po potřebě (nepoužívají toaletní papír). Já na sebe vyleji kbelík studené vody přímo v kabince záchodu a pot je pryč. Někdy bývají u toalet sudy s dešťovou vodou. Ani tou nepohrdnu … Když spím v přírodě, snažím se najít si takové místo na postavení stanu, aby byl blízko potok. Pokud není, tak se dokážu v pohodě umýt i vodou z lahve, co mám s sebou. Časem jsem se naučil kompletně umýt jedním litrem vody. Kromě toho jsem se často sprchoval u místních doma či v obchodech, protože v jihovýchodní Asii se dá umýt skoro všude. Jen je třeba se místních zeptat. ?
Vždy, když mám příležitost, tak si i peru. Přes noc mi prádlo proschne, a pokud ne, tak ho pověsím na batoh a přes den se vysuší. Snažím se vypadat čistě, aby si řidiči nemysleli, že stopaři jsou prasata.
Celá moje hygienická výbava je pouze zubní kartáček s pastou a malá nádobka na šampon, kterou si průběžně doplňuji, když mám možnost. O hygieně během cest jsem se rozepsal v článku Ako riešim hygienu na cestách.
Kolik tě v průměru stál měsíc na cestě? Jak moc ses musel omezovat?
Měsíční náklady byly velmi různé v závislosti na navštívené zemi. Například měsíc v Íránu mě stál 50 €, ale měsíc v Indonésii i téměř 200 €. Například za první pololetí jsem za ubytování utratil dohromady 2,5 € i to jen kvůli tomu, že v Gruzii jsme potřebovali někde vysušit věci, když spolucestující během brodění stáhla ledovcová řeka. Běžně jsem spával ve stanu nebo u místních lidí zdarma. Ti mě často i nakrmili a ještě mi i nabalili jídlo na cestu. Stravoval jsem se na stejných místech jako místní. Buď jsem si jídlo koupil na trhu, nebo v malých jídelnách, které vypadají tak, že žena si před domem rozloží stolky a židle, a na pultu má položené hrnce s tím, co uvařila. Cena je běžně 1-2 $ a člověk se opravdu chutně nají.
Veškeré náklady, jaké jsem měl na své 14 měsíční cestě, jsem sepsal do jednoho dokumentu a rozdělil podle kategorií. Jsou tam zahrnuty i veškeré náklady, které jsem zaplatil před cestou, jako jsou očkování, pojištění, či nákup batohu, foťáku, spacáku, … jak je vidět, není třeba být bohatý, aby si mohl člověk dopřát dlouhodobé cestování. Neměl jsem pocit, že bych se omezoval na cestách, ačkoli to tak může znít. Ale spaní v hotelech je podle mě nuda a vůbec mě to neláká … atrakce, jako je například potápění na Velkém bariérovém útesu v Austrálii, či návštěva některých zajímavých míst jsem si zase dopřál …
Jakým způsobem přecházíš přes hranice? A jak řešíš víza, když jsi přímo na cestě?
Přes hranice přecházím obyčejně stopem. Podařilo se mi i něco téměř nemožné a to prostopovat z Číny do Kyrgyzstánu přes 150 kilometrovou zónu nikoho. Jel jsem stopem i přesto, že jsem měl zaplacenou letenku, kterou mě přinutili si koupit, abych dostal čínská víza.
Pokud se nedají víza získat na hranici, tak si je pořídím na ambasádě v zemi, kde se právě nacházím. Jelikož nejsem zvyklý moc plánovat dopředu, tak víza řeším na poslední chvíli … například íránské vízum jsem získal v Arménii, čínské v Laosu, myanmarské v Kambodži, kazašské v Kyrgyzstánu, ruské v Kazachstánu, …
Očkování a pojištění nejsou malé výdaje, ale určitě se hodí. Jak jsi to řešil ty?
Před odjezdem jsem se nechal očkovat proti žloutence, žluté zimnici a břišnímu tyfu. Také jsem si pro jistotu nechal píchnout i tetanovku, byť ještě měla být účinná. Nevěděl jsem totiž, jak dlouho budu cestovat …
Měl jsem uzavřené roční cestovní pojištění, protože člověk nikdy neví, co se může stát. Ale musel jsem ho mít i proto, že jinak bych nezískal některá víza, a také proto, abych nemusel platit zdravotní pojištění na Slovensku, když jsem dlouhodobě vycestovaný.
Stopování je “low budget” forma cestování. Při delších cestách bys měl mít nějakou výbavu. Do čeho jednoduše musíš investovat? Jak velké bylo tvoje zavazadlo?
Základem je podle mě dobrý batoh. K stopování se velmi vyplatí mít s sebou i stan, protože alespoň můžu spát přímo u dálnic blízko benzínek a neztrácet čas zajížděním do měst. Určitě je třeba investovat do dobrého spacáku a karimatky. Kromě tohoto již na ostatních věcech až tak nezáleží. Méně je více … já jsem ze začátku vláčel na zádech 19 kg věcí (bez vody a jídla) a postupně jsem zjišťoval, co všechno nosím zbytečně … Asi 5 kg věcí z mé výbavy zmizelo a tak jsem ke konci cestoval jen s 14 kg věcí (z toho batoh + stan + spacák + karimatka bylo dohromady 7 kg, 2 kg notebook a jen 5 kg ostatních věcí včetně suvenýrů …)
Co teď se životem?
V Austrálii jsem si našel přítelkyni Elisabeth (Rakušanku) a nyní na jaře jsme začali začít stavět dům v Rakousku. Kromě toho jsem koncem minulého roku napsal knížku s cestovatelským know-how Okolo sveta s palcom hore, která se dočkala velmi příznivého ohlasu. Dnes se již dá koupit v knihkupectvích na celém Slovensku a brzy se bude prodávat v šesti jazykových verzích. Občas mě někam zavolají, abych povídal o zážitcích z cest, a snažím se najít způsob, jak bych mohl opět s přítelkyní něco procestovat. Nejvíce nás to táhne do Jižní Ameriky. Plánuji napsat i cestopis o absolvované 14 měsíční cestě stopem. Založil jsem vydavatelství Elist, které mi umožňuje pracovat z jakéhokoliv místa, kde mám připojení na internet. Doufám, že se mi podaří přetavit svou současnou práci (12 a více hodin denně) do pasivního příjmu, který by mi opět umožnil podobné nízkonákladové cestování.
