Vierka je mladá slovenka, jejíž vášní je cestování do méně komerčních destinaci, které nejsou plné turismu. Dokazuje lidem, že cestovat se dá i bez velkých výdajů s malým batohem na zádech. Kromě nohou je její dobrým parťákem kolo, který ji často doprovází na tulácké světem.
Kdy ses rozhodla, že cestování bude to, čemu se budeš věnovat ve svém volném čase?
K cestování k jako takovému jsem byla vedena již odmalička, kdy jsem s rodiči absolvovala různé výlety do okolních zemí jako Polsko, Rakousko, či Česko. Už tehdy se mi líbilo objevovat nová místa. Později jsme celá rodina absolvovali organizované výlety na Kubu, do Turecka či NY, kdy jsem tímto způsobem získala první kontakt s naprosto odlišnou kulturou. Myslím, že právě tyto zážitky ve mně vybudovali potřebu cestovat a neustále objevovat nová místa. Po vysoké škole jsem už ale nechtěla využívat cestovku. Uvědomila jsem si, že to nejkrásnější na cestování je právě kontakt s místními lidmi a svoboda, kdy si sama určuji, kam se vyberu a jak dlouho na daném místě zůstanu. A protože nejraději navštěvuji místa, která nezmiňuje TripAdvisor, zda každý turistický bedeker, neumím si ani představit, že by to s cestovkou bylo možné. Říká se, že „Svět je kniha a ti, kteří necestují, čtou pouze jednu stranu“. S tímto výrokem se plně ztotožňuji a myslím si, že cestování je nejlepší učitel.
Často cestuješ i s kolem. Jaké jsou podle tebe výhody cestování na bajku?
Cestování na kole není pro každého. Každý by si to však měl vyzkoušet například krátkým dvoj – troj denním výletem po okolních vesničkách, nebo zkusit i delší výlet po Slovensku, připadne k našim nejbližším zahraničním sousedům a pak zhodnotit zda by do toho šel. Cestování na kole je jiné, zažíváš krajinu z první ruky. Víš jak je venku, či teplo nebo zima, či fouká nebo ne, cítíš vůni země, víš po jaké cestě jdeš. Zkrátka mnohem více si ze země pamatuješ. Toto vše v autě absentuje. Krajinu, po které takto cestuješ si mnohem více vážíš a pamatuješ.
Tento způsob cestování přináší také přímý kontakt s lidmi, které setkáváš, můžeš se jim pozdravit zamávat. V autě máš mezi tím bariéru. Někdo by možná namítl, že ten pravý zážitek získáš chozením pěšky. No na kole dokážeš projít mnohem větší vzdálenosti a také víš zastavit kde chceš. V současné době, kdy se rozvíjí tzv. backpacking když si dáš do brašny pod sedlo a na řidítka vše co potřebuješ přičemž to víš dát na ledajaký bajk, můžeš bloudit i lesy, cestami či po jakémkoliv poli. Pokud nejsi na přespávání kádě tudy při cestě či v lese, můžeš si koupit ubytování, ráno si dáš snídani a můžeš šlapat dalších 100 km. Možná se to někomu bude zdát hodně, ale po par dnech člověk zjistí, že udělat 100 a více km za celý den, je v podstatě hračka.
Albánie patří mezi turisty méně navštěvované země. Jaké byly tvé zkušenosti s cestováním po Albánii?
Před svou cestou do Albánie jsem si z různých stran stihla poslechnout množství obav o tom, jaká je to nebezpečná země, v níž stále úřaduje mafie, že jsou tam tragické cesty a podobně. Mnoho lidí má o tomto místě stále zkreslenou představu, složenou z neaktuálních či médii nafouknutých informací. Albánie je ve skutečnosti velmi krásná země s nádhernou přírodou a velmi přátelskými lidmi. Častokrát jsem se tu cítila ještě bezpečnější než na Slovensku. I když v současnosti nepatří mezi nejnavštěvovanější evropské země, myslím si, že se to už o několik let postupně mění. Každým rokem se totiž tato země otevírá turismu stále více, a to především na jihu, kde hotelové komplexy vznikají jako houby po dešti. Proto si myslím, že kdo chce ještě vidět autentickou krajinu, měl by sem vycestovat čím dříve.
Především milovníci přírody si zde určitě přijdou na své, protože zde mohou zažít nádhernou turistiku nejen v pohoří Prokletje, ale i v pohoří Delvinë, vykoupat se v přírodních lázních v blízkosti města Përmet, zda zažít kousek historie v městech Gjirokastër a Berat. Ale abych jen nechválila i zde se najdou negativa s nimiž je třeba při návštěvě počítat. Tím je zejména všudypřítomný nepořádek na který jsem si nevěděla a ani nechtěla zvyknout. Najít někde odpadkový koš bylo skutečné umění. Stejně pokud chce někdo využít auto, měl by se připravit na to, že jízda se zde řídí ne dopravními značkami ale spíše intuicí. A nezapomenout troubit nejlepší vždy a všude. Albánci totiž častokrát troubení využívají namísto směrovek, nebo jen jím naznačují „pozor jsem tu jdu tě oběhnout“. Také si třeba zvyknout na obrovské množství toulavých psů. Nejsou vůbec agresivní, ale pokud někdo plánuje zakempit na pláži, nemusí být nejpříjemnější se probouzet na štěkot deset členné svorky. 😀 To je však ale problém celého Balkánu.
Proč právě méně komerční destinace?
Myslím si, že právě v takových destinacích zažije cestovatel nejintenzivněji zážitky. Menší počet turistů umožňuje bližší kontakt nejen s místní kulturou, tradicemi, ale také s domácími lidmi. Mám pocit, že lidé v zemích, které odolávají masovému tlaku turismu jsou milejší a méně „závadě“. Jako příklad mohu opět použít výše zmíněné Albánie. Jednou v noci jsme dorazili na nějakou místní pláž, kde kromě jednoho prázdného plážového baru nebylo vůbec nic. Když jsme spatřili prázdné lehátka naskládané pár metrů od terasy baru, zeptali jsme se majitele, zda na nich můžeme přespat. Ten nejenže s tím neměl problém, ale nám celou terasu vyklidil, lehátka narovnal, ze stolů postavil protivětrové zábrany a ještě nám chtěl i donést vlastní spacáky. Později nám přinesl i domácí rakiji. A to vše jen tak. 🙂 Neumím si představit, že by se mi něco takového stalo v turistickejších zemích. I když samozřejmě nechci generalizovat, vždy je to o lidech samotných.
Zkoušela si už někdy sólo cestování?
Ještě jsem nepodnikala žádnou sólo cestu, ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy. 🙂
