Ivana Grešlíková je novodobá nomádka. Před třemi lety sbalila celý svůj život do jednoho ruksaku a vyrazila na cesty. O svých dobrodružstvích píše na blogu Nomad is Beautiful a na slovenském blogu ivanagreslikova.com. My jsme se s ní promluvili o tom, jaké je to cestovat kolem světa, pracovat online a zároveň pomáhat lokálním komunitám.
Co tě vedlo k rozhodnutí změnit svůj život a stát se nomádkou?
Začalo to ještě na výši, kdy jsem chtěla cestovat, žít někde půl roku, překládat a přesunout se zase jinde. A skončilo to tím, že jsme s přítelem přestali kouřit a za našetřené peníze jsme se rozhodli žít na cestách a živit se tím, co nás baví, tedy psaním a fotografií.
Jak vypadala tvoje příprava před tvou první cestou?
Minimalizovala jsem všechny možné výdaje. Pro mě je nakupování noční můrou, takže jsem velmi netrpěla, že neminul polovinu výplaty na nové boty a další čtyři trička, které skončí vzadu ve skříni.
Dříve jsem si odříkala věci, které jsem fakt nepotřebovala, jako kavárny, nevyužitý kredit na mobilu, předražený měsíční jízdenka na městskou dopravu … Začali jsme si vařit více sami, omezili radikálně alkohol a zvali si kamarády k nám domů, kde jsme si spolu vařili a dělali párty na balkoně.
Věděli jsme od začátku, že si chceme založit blog, který by nás živil a tak jsme začali asi rok před cestou číst různé e-booky o tom, jak s blogem začít, jaké je to cestovat dlouhodobě a jak se na cestách jako pár nezbláznit. Půl roku před odletem jsme začali darovat a prodávat všechno, co jsme měli.
To byla vlastně součást plánu. Ulehčit se od všeho balastu, se kterým jsme do té doby žili. Reálné i v přeneseném slova smyslu.
Co nosíš v batohu teď?
Cestuji s 32L batohem, který si beru s sebou vždy na palubu letadla nebo si ho strčím pod nohy v autobuse nebo ve vlaku. Začala jsem se 7,5 kg, ale přidala jsem si tam monopod, pár disků navíc na ukládání fotek a videí a tenisky, takže s sebou nosím kolem 10 kilo.
Více než polovina je elektronika a kabely. Oblečení je pomálu. Pár věcí na trekking, něco slušnější, abych mohla mezi lidi a multifunkční sarong. Mám s sebou pár léků a minimální kosmetiku, protože si věci kupuji často přímo na místě.
Jaký je tvůj cestovatelský styl?
Velmi pomalý. Snažím se žít na jednom místě minimálně jeden měsíc a více, pokud mi to víza dovolí. Vyhovuje mi, když jsem někde déle. Je to také jediná možnost, jak alespoň trochu poznat kraj a lidi, kteří v něm žijí, odpozorovat jejich zvyky, zúčastnit se například i rituálů a ochutnat jídlo tam, kde ho jedí místní. To se při rychlých přesunech z místa na místo podaří málokdy.
Jakým způsobem si vyděláváš na své cestování?
První dva roky jsme žili z našetřeno, teď mě živí anglický blog NomadIsBeautiful.com, kde si vyděláváme prostřednictvím reklamy a affiliate programů a nedávno jsem začala is psaním článků z cest pro online magazíny na Slovensku a UK.
Jak dlouho už cestuješ a které země si zatím stihla navštívit?
Žiji mimo Slovenska již 10 let, jsem nomád „na plný úvazek“ od října 2013. Pokud mám počítat pouze ty země, které jsem navštívila během svého nomádského života, tak to bylo Thajsko, Laos, Vietnam, Filipíny, Borneo, Barma, Bali, Kambodža , Taiwan, Finsko, Řecko, Španělsko, Portugalsko, Německo, Itálie, Slovinsko a Francie.
Před tím jsem cestovala i do jiných evropských zemí a Maroka.
Nedávno jsem četla tvůj blog o dobrovolnictví na cestách. Jakými způsoby pomáháš lokálním komunitám?
Snažím se jim pomáhat přímo, například tak, že si u nich nakoupím jídlo, zaplatím nocleh, místního průvodce, jdu na jejich představení, mluvím se s nimi o tom, co potřebují.
Pokud je možnost někomu pomoci i jinak než finančně, ráda se zapojím. Jako například do projektu Big Brother Mouse v Laosu, kde se dá pomoci místním zlepšit v angličtině v komunitním centru. Zapojila jsem se i do iniciativy nadace Bring the Elephant Home, kde jsme tři dny spolu s 26 dětmi z Bangkoku vysazovali v thajské džungli stromy, dělali přírodní protipožární ochranu, stavěli vodní nádrže pro slony a monitorovaly zvířata i pytláků v divoké džungli pomocí skrytých kamer.
Později o těchto komunitách a projektech říkám známým, kteří se tam chystají a kteří mohou také přispět, píšu o tom na blozích a věřím, že se i ostatní cestovatelé nechají inspirovat.
Napsala si také blog o zneužívání slonů v Thajsku jako atrakce pro turisty. Setkala ses s podobnými případy iv jiných zemích?
Ano, potkala, v Laosu, Vietnamu, i Kambodži. Tam vidíš turistické jízdy na slonech často. Vyhnout bychom se měli všem atrakcím, které se nám na první pohled nezamlouvají a kde dělají zvířata nepřirozené výkony, např. opice, delfíni nebo medvědi, které tančí, hrají na hudební nástroje nebo slony, které hrají fotbal.
Odpustit bychom si měli i návštěvu tygřích chrámů a selfíčka se šelmami a mláďaty delfínů nebo želv. No a také je lépe vynechat i cibetkovití kávu, za výrobou které je více utrpení, než si umíme představit.
Která kultura ti byla nejbližší a která nejdále?
Hmm, to je těžké vybrat si jen jednu … Je mi blízká nátura Ukrajinců, líbí se mi divokost Rumunů a drsnost Portugalců. Nejvzdálenější mi je asi kultura Vietnamců a Taiwančanov, kde má žena jiné postavení než muž a pocítíš to v těchto zemích i jako zahraniční cestovatelka.
Jak vypadá tvůj Bucket list?
Nedržím se striktně žádného seznamu. Dříve cestuji za teplem, do méně známých destinací a tam, kde jsou silné komunity digitálních nomádů, protože se od nich učím hodně nového. Ale jasné, mám místa, která bych chtěla vidět víc, než ty ostatní, například Tuvu, Írán, Bangladéš a Sicílie.
Nechala ses na cestách oklamat podvodníky?
Och, několikrát! Na některé věci si už vím dát pozor, jako například na vypnutý tachometr v taxících a to, když ti pán, který se na ulici objeví před tebou ani nevíš odkud a tvrdí, že tam, kam jdeš, je zavřené a nabídne se, že tě odveze někde jinde.
Ale někdy tě místní „dostanou“ ani nevíš jak. Například v Laosu nás loď přivezla do přístavu asi 10 km od města, kde jsme si původně koupili lístek a zaplatit drahý odvoz přeplněným autem byla jediná možnost, jak se do města po dvou dnech na lodi dostat. Dvojité ceny pro místní a turisty jsou běžně a občas mi trvá den-dva než na to přijdu. Ale to patří ke „kultuře“ okrádání turistů.
Asii má mnoho lidí zafixovanou s nemocemi, špínou a chudobou. Co odpovídáš lidem, kteří se tě ptají, jestli sis už „odtud něco donesla?“
Zasměju se a když si ode mne hned neodsadnú, tak se jim snažím vysvětlit, že očkovat se proti všem neduhům světa se nedá a že mnoho asijských zemí je vyspělých. Pak jim vzpomenu kleště v Slovenských lesích a změní téma.
Které místo nebo zemi sis zamilovala nejvíce?
Z Asie Filipíny a z Evropy Portugalsko. Tam si dokážu představit, že bych se usadila na déle, i na půl roku.
Tvůj dosud nejsilnější zážitek?
Setkání s holčičkou Diane na Filipínách. Byla podvyživená, měla pět let a ještě nemluvila, a každý den chodila s mámou do práce – malého bistra. Právě díky ní jsem poprvé uviděla chudobu, která byla v ostrém kontrastu s filipínskou radostí ze života. Je to delší příběh, více si můžete přečíst v tomto článku.
A naopak nejtěžší?
Asi cestování s bronchitidou po Barmě v období, kdy se tam pálily lesy a kde jsem se priotrávila na narozeniny v restauraci. Tu zemi si pamatuji jen přes kouř z ohně a roušku, bez kterého jsem se tam nepohnula dva týdny.
Jaké nejzajímavější jídlo si ochutnala?
Smaženou bource morušového v Bangkoku. To bylo ze zvědavosti během první cesty do Asie. Po měsíci na Tchaj-wanu, kde visí na hácích a plavou v černých omáčkách na trzích všechny části zvířat a kde jsem viděla krájet varlata želvy jako největší specialitu trhu, mě přešla chuť ochutnávat cokoliv, co mělo předtím oči.
Mám ale velmi ráda ovoce v jihovýchodní Asii, například durian, který má specifickou konzistenci a ještě nápaditější vůni.
Má dlouhodobé cestování vůbec nějaké nevýhody?
Určitě má. Člověk si musí zvyknout na to, že mu staří přátelé pomalu ale jistě zmizí ze života. Na druhou stranu, na cestách přicházejí noví.
Další velká výzva je ustát si svůj životní a pracovní styl před známými, rodinou a společností. Čím déle člověk cestuje, tím může být pro ty, kteří mají stabilnější život, „podezřelejší“. Nechápou, jak je to možné být na cestách tak dlouho bez stálého bydliště a „pořádného“ zamesntania. Já však pracuji i 10 hodin denně na to, abych si mohla zaplatit další cestu. Ale těším se z toho, co dělám a neměnila bych za nic na světě.
Jaké máš plány do budoucna?
Pokračovat v cestování a zlepšit se v tom, co dělám.
Jakou nejhorší cestovatelskou řady si dosud dostala?
Dát se očkovat proti vzteklině. Měla jsem krátce před cestou do Laosu a lékař, kterého jsem potkala v Thajsku mi „poradil“, abych si dala udělat vakcíny. Vyděsila jsem se, očkována a dostala z toho kožní alergie a točení hlavy tak na dva týdny. Největší vtip byl v tom, že když jsem do toho Laosu přišla, psi tam spali na ulicích celý den, nepohnuly ani uchem, když jsem šla kolem.
